Když už se celý týden mluví o hudbě... Bývalý maďarský diplomat a hudebník András Simonyi ve své nové knize „Rocking Toward a Free World: When the Stratocaster Beat the Kalashnikov“ píše o ohromné moci rokenrolu a vlivu západní muziky na mládež za železnou oponou. Tady je výňatek.
Přišlo nám, že Jimi vzdával čest nejen Americe, ale i intenzivním rokům, ve kterých rokenrol dospěl a zároveň se možná i blížil ke svému konci. Není úplně jasné, proč to tak bylo, ale rok po Woodstocku to vypadalo jako by hudba, která začala s Beatles, už nevěděla, kam dál. Špičková úroveň, na kterou se dostal Sgt. Pepper se nedala udržet, ani zopakovat. Bílé album vyšlo ke konci roku 1968, pár měsíců po vpádu do Prahy.
Všichni jsme zpívali „Back in the U.S.S.R.“ a „Blackbird“, a to byly skladby, které pro nás měly silné sdělení. Ale bezstarostný tón „Ob-La-Di, Ob-La-Da“ celé album pokazil. V žádném případě jsme nemohli ani předstírat, že žijeme ve světě, kde všechno dává smysl. Situace v pořádku nebyla a k našim milovaným Beatles jsem teď cítil zášť. Jistě, chápal jsem to. Tímto albem se vraceli ke svým kořenům. Ale na konci roku 1969 jsem už ujížděl na kapelách jako Blind Faith, Colosseum, Yes, Electric Flag, Led Zeppelin, a na Davidu Bowiem. Brzy na seznam přibyly i skupiny jako Ginger Baker’s Air Force a umělci jako Neil Young. Když se Beatles rozpadli, nebyl to pro mě šok. Byl to nevyhnutelný konec jedné éry.