Nikdy jsem nebyl fanda do historie. Na Georgetownské univerzitě jsem povinnou zkoušku z evropské historie zvládl za lepší dvojku jenom proto, že jsem zjistil, jakým způsobem vyučující známkuje. Dával skoro plný počet bodů za inteligentní odpověď, i když nepasovala k otázce. Když jsem neuměl Alexandra Velikého, odpovídal jseminformacemi o Petru Velikém.

Už na univerzitě jsem byl vůči historii skeptický, tudíž jsem se snažil něco se naučit pouze o dějinných událostech, které mě obzvlášť zajímaly. Proč mrhat časem a mozkovými buňkami na memorování všemožných podrobností o událostech jiných, když ony podrobnosti nejspíš stejně nebudou tak docela pravdivé? Jak praví rčení, dějiny píšou vítězové.

Americkému uchu znělo zvláštně, když Václav Klaus na jedné z oslav Dne nezávislosti na Americkém velvyslanectví řekl, že Spojené státy přispěly k porážce nacistického režimu. Američan by formulaci připisující Sovětům takovou zásluhu nikdy nepoužil, třebaže podle názoru mnoha lidí je Klausova verze přesnější.

Má skepse se jen prohloubila během dvaceti let, co sleduji českou politiku a byznys. Vidím, o čem se každodenně informuje v médiích, a porovnávám to se skutečným stavem věcí, tak jak ho znám. Když je záznam současnosti tak nepřesný, proč by to se záznamem minulosti mělo být jinak?

Tu a tam se vynoří událost, která má za následek takový střet mezi nám známou pravdou a nepravdou šířenou našimi vůdci, že onen rozpor ihned každý rozezná. Jako když prezident Zeman tvrdí, že neměl nic společného s povolebním pučem v ČSSD. Pravdu všichni znají, ale co se budou naše děti a vnoučata učit ve škole, záleží na tom, kdo bude psát učebnice dějepisu.

Článek původně vyšel v poněkud pozměněné podobě v anglickém znění v placeném zpravodaji Friday Edition.