U příležitosti 140. výročí narození Franze Kafky, které připadlo na pondělí tohoto týdne, jsme čerpajíce z jeho deníku přeložili jeho názory na manželství.

Kompilace všech argumentů pro a proti mému manželství:

1) Neschopnost vést život o samotě, nikoliv neschopnost žít, naopak, je dokonce nepravděpodobné, že bych dokázal s někým žít, ale nápor vlastního života, nároky, které na sebe kladu, útok času a stáří, nejasný nával touhy psát, nespavost, blízkost šílenství - to všechno nejsem schopen snášet sám. Možná, dodávám přirozeně. Spojení s F. dodá mé existenci větší sílu odporu.

2) Všechno mě okamžitě zarazí. Každý vtip v komiksových novinách, vzpomínka na Flauberta a Grillparzera, pohled na noční košile na postelích mých rodičů, které byly připraveny na noc, Maxova svatba (Max Brod a Elsa Taussigová se vzali 2. února 1913 - pozn. red.) Včera mi sestra řekla: „Všichni ženatí lidé (z řad našich známých) jsou šťastní, nechápu to.“ I tato věta mě zarazila, znovu jsem dostal strach.

3) Musím být hodně sám. To, čeho jsem dosáhl, je jen výsledkem toho, že jsem byl sám.

4) Nesnáším všechno, co se netýká literatury, nudí mě vést rozhovory (i když se týkají literatury), nudí mě návštěvy, smutky a radosti mých blízkých mě nudí na duši. Rozhovory ubírají všemu, co si myslím, na důležitosti, vážnosti, pravdě.

5) Strach ze spojení, z přetékání. Pak už nikdy nebudu sám.

6) Před svými sestrami, zvláště v minulosti tomu tak bylo, jsem byl často úplně jiným člověkem než před ostatními lidmi. Nebojácným, obnaženým, silným, překvapivým, dojatým, jak jinak než při psaní. Kdybych tak prostřednictvím mé ženy mohl být takovým přede všemi! Ale nebylo by to pak na úkor psaní? Cokoli, jen ne to, cokoli, jen ne to!

7) Sám bych se snad jednoho dne opravdu mohl vzdát své práce. V manželství by to nikdy nebylo možné.