Hlavní hrdina filmu „Ve stínu“ si kupuje Slavíčkův obraz, aby nepřišel o peníze v měnové reformě roku 1953. Nákup uměleckých děl vždy sloužil jako způsob, jak uchovat hodnotu. Občas se používá také k ukrytí majetku, daňovým únikům nebo praní špinavých peněz. Pravému i padělanému obrazu lze snadno přidělit falešnou cenu, a také jej lze snadno použít jako svého druhu „akcii na majitele“. Kdokoli, na jehož zdi obraz visí, je jeho faktickým vlastníkem. Proto je sbírka Muchových plakátů tak zajímavá. Dal ji dohromady Ivan Lendl, ale prozrazení identity současného vlastníka se vyhýbá. Nejpravděpodobnější se zdá, jak poprvé nadnesl James de Candole, že od Lendla plakáty za 3,7 milionu dolarů koupil Martin Roman přes bílého koně Richarda Fuxu, svého společníka ve firmě BigBoard. Pokud se chce Lendl vyhnout podezření z účasti na machinacích s penězi ČEZu či Mostecké uhelné společnosti, měl by vlastníka své sbírky veřejně jmenovat.