Míru zdar Ukrajino.

Kdy v novodobých dějinách měla ČR suverénní zahraniční politiku? Nicméně vždy převládala jen ta jedna a k té nebylo nutné nikoho z diplomatů přemlouvat. O srdci a mysli českého diplomata by mohl někdo napsat odbornou studii. Nebo tragikomedii.

Určitě nebude snadné být v dnešní době diplomatem. Skloubit vlastní názory s oficiálními postoji doma i ve světě nebude snadné. Je to obtížné i proto, že iniciátoři lumpáren velkého rozsahu se vždy snaží veřejnost přesvědčit o ušlechtilosti nebo alespoň užitečnosti těchto lumpáren. Nevadí, že jim mnoho lidí věřit nebude, ale i těch věřících se najde dost a snaha zamaskovat lumpárnu vždy zůstává. V našich miniaturních poměrech se to odehrává podobně. Řada politiků, a není jich málo, se snaží zamaskovat svoje válečnické úmysly ruským nebezpečím. Co by dělali, kdyby ke konfliktu skutečně došlo taktně zamlčují. Pozoruhodné, ale dnes už nijak překvapivé jsou postoje našeho pana prezidenta. Zdálo by se, že už ve své kariéře dosáhl všeho, co se dosáhnout dalo a mohl by se věnovat třeba psaní memoárů. Jenomže jemu to nestačí. Čeho by chtěl ještě dosáhnout není úplně jasné. Skoro nikdo se nepozastavuje nad tím, že prezident se stal už bez obalu jakýmsi vůdcem opozice. Nepřekvapuje jeho hroší kůže, která chrání jeho komunistickou minulost, u jiných tak vehementně odsuzována tou samou opozicí, do čela které se postavil nebo spíše byl postaven. Z toho vyplývá, že tzv. veřejné mínění, které kdysi, alespoň do jisté míry reprezentovalo vždy několik respektovaných novinářů přestalo existovat. Je to asi tak, že nejsou respektovaní novináři. Dnešní tzv. novináři jsou pisálkové soustředění ve chlívcích financovaných miliardáři, kteří si tak chrání nabytý majetek a kontrolují co jejich chráněnci produkují. Je zkrátka jiná doba a asi platí, že vývoj spěje vždy k horšímu.