Když v polovině první dekády 21. století Spojené státy a Česká republika vyjednávaly dohodu o protiraketové obraně, někteří z českých účastníků na ni pohlíželi jako na obrovskou obchodní příležitost. Nebyla to pro ně záležitost obrany jako takové, protože nevěřili, že Írán nebo kdokoli jiný na Blízkém východě představuje skutečnou bezpečnostní hrozbu. Ovšem některým politikům, generálům, lobbistům, právníkům, konzultantům a další zúčastněným to poskytovalo určité další zajímavé příležitosti.

Tyto příležitosti k jejich lítosti skončily v září 2009, kdy Obamova administrativa od plánu ustoupila s odvoláním na nové zpravodajské informace o íránských raketových schopnostech. Ale dokud to bylo ve hře, byla to úžasná výzva.

Tato situace se nyní opakuje, ale v mnohem větším měřítku, s rozhodnutím NATO postupně navyšovat výdaje na obranu na 5 % HDP do roku 2035, včetně 1,5 % HDP na položky s bezpečností související. The Economist to nazval „obrannou bonanzou“, ale zároveň varoval, že křehkost veřejných financí znamená, že vlády zemí NATO budou muset být co nejefektivnější v tom, jak peníze daňových poplatníků vynaloží.

Stejně tak český prezident Petr Pavel tento aspekt zdůrazňoval. V lednu v rozhovoru pro Český rozhlas uvedl, že debata o procentech na obranu je naprosto zavádějící. Musíme se podle něj bavit o věcné stránce, tedy co za těmi čísly stojí, jaký počet a jak dobře připravených jednotek, v jaké míře pohotovosti, kolik letadel, kolik lodí, kolik protiletadlových systémů musíme mít, abychom se efektivně ubránili proti hrozbám, které jsme identifikovali.

Po summitu NATO 25. června svou rétoriku změnil. Prohlásil, že Donald Trump sice možná členy NATO šokoval svým požadavkem na 5% výdaje na obranu, ale že tento tlak je vzhledem k současné situaci naprosto namístě. Prezident pak v neděli 29. června na TV Prima řekl, že si myslí, že 3,5% podíl na obraně je dosažitelný. Dodal, že je to o větší efektivitě nejenom u nás doma, ale i v celé Evropě, včetně kratších a transparentnějších akvizičních procesů a většího dohledu nad obranným průmyslem, tak aby nedocházelo k nadsazování cen.

Takže i Pavel teď podporuje myšlenku prvotně si stanovit procentní podíl a poté peníze utratit v souladu s ním, ovšem s tím rozdílem, že by výdaje měly být efektivní. Tento přístup se jen nepatrně liší od toho, co jeden z jeho poradců, lobbista obranného průmyslu Petr Kolář, řekl 5. června v Knihovně Václava Havla. Podle Koláře bychom měli Evropskou unii nechat co nejvíce investovat do zbrojního průmyslu.

Tento přístup zase odráží to, co říká prezident Hospodářské komory České republiky Zdeněk Zajíček. Jeho komora chce, aby si stát na rychlé zvýšení výdajů na obranu a infrastrukturu půjčil. Začátkem července v České televizi řekl, že to bude mít multiplikační efekt. Je to podle něj pro Českou republiku obrovská příležitost, protože tlak na větší konkurenceschopnost a reindustrializaci Evropy může český zbrojní průmysl proměnit v jednoho z koncových hráčů.

Exministr financí a další lobbista obranného průmyslu Miroslav Kalousek na konci června v Interview ČT24 řekl, že závazek 5 % je trvalým mírovým výdajem mandatorního typu, který by vláda měla financovat nikoliv pouze ze státního dluhu. I bez vyšších výdajů na obranu budou podle něj nutná výrazná konsolidační opatření, což bude znamenat buď vyšší daně, nižší výdaje v jiných oblastech, anebo obojí. Konkrétně hovořil o mnohem větší spoluúčasti ve zdravotnictví či propuštění 20 % státních zaměstnanců. I on věnoval několik vět nutnosti efektivního vynakládání prostředků na obranu, avšak ani jednou nepřipustil, že by při zadávání armádních zakázek docházelo k nějakému plýtvání či korupci.

Bývalý vysoce postavený důstojník pro armádní zakázky Jaroslav Štefec, současný kandidát do Sněmovny za Stačilo!, v tištěném vydání komunistického týdeníku Naše pravda z 3. července napsal, že česká armáda není schopna splnit svůj ústavní požadavek bránit zemi proti vnějšímu napadení, a to i přes utrácené stovky miliard korun. Podle něj je zde méně než 5 000 bojeschopných vojáků a 4 500 příslušníků takzvaných „aktivních záloh“ si na vojáky pouze hraje. Pravděpodobnost jejich přežití při nasazení v prostředí skutečné války je, jak uvedl, mizivá.

Vybavení se podle Štefce nakupuje za velkorysé ceny a způsobem, který musí uživit spoustu hladových krků z řad lobbistů, poradců, zbožíznaleckých firem, politiků a politických stran, kampeliček, vybraných úředníků a také zainteresovaných generálů. Současné ministerstvo obrany ani Fialova vláda podle něj neřeší, jak zajistit bojeschopnost AČR, ale snaží se bez rozmyslu, jen na základě návrhů lobbistů a spřátelených firem, prostě jen každý rok utratit všechny dostupné peníze. Ať už jsou to dvě, tři nebo 5 % HDP, dodal Štefec.

Empirické poznatky naznačují, že tomu tak skutečně je. Ale i kdyby byla pravda jen polovina toho, co Štefec říká, znamenalo by to, že je jen malá snaha projít procesem, o kterém hovořil prezident Pavel, tedy udělat to, co je skutečně třeba pro účinnou obranu proti identifikovaným hrozbám.

Sečteno a podtrženo, ti, kdo ve vládě a armádě rozhodují, jsou zaslepeni vidinou peněz a na válku si jen hrají. Vychutnávají si obchodní příležitost, která se jim nabízí, a nedělají si starosti s bezpečnostními důsledky svého počínání, protože si ve skutečnosti nemyslí, že by nyní Rusko představovalo vážnou hrozbu, stejně jako tomu bylo v roce 2006 v případě Íránu.

Článek původně vyšel 4. července 2025 v anglickém znění placeného bulletinu Friday Edition pod názvem Getting rich from playing at war.