Při rozhovoru pro Wall Street Journal v květnu 2011 Henry Kissinger odmítl odpovědět na otázku, z jakých historických a aktuálních skutečností pramení čínská zranitelnost. V té době se chystal vydat knihu O Číně a k interview svolil pod podmínkou, že tři čtvrtiny otázek se budou týkat Číny, ale jedno z nejrelevantnějších témat ponechal bez komentáře. Tazatel Bret Stephens to přiřkl Kissingerovým četným a potenicálně se překrývajícím rolím v postavení důvěrníka vedoucích představitelů vlády Spojených států a vlastníka konzultační společnosti. Jednoduše řečeno, Kissinger je ve střetu zájmů.

V článku pro časopis Foreign Affairs s názvem „Diplomacie a.s.“ („Diplomacy Inc.“) politolog John Newhouse napsal, že Čína se léta vyhýbala zaměstnávání lobbistů, kteří by ovlivňovali americkou zahraniční politiku přímo ve Washingtonu, a místo toho „využívala svého strategického významu k pěstování zvláštních vztahů s mocnými osobnostmi jako [Zbigniew] Brzezinski, Kissinger a James Schlesinger.“ Newhouse neuvedl, jak daleko do minulosti tyto vztahy sahají, ale stojí za připomenutí, že Kissinger sehrál klíčovou úlohu při otevírání Číny světu počátkem 70. let. (Že by už tehdy pracoval pro Čínu?)

Newhouse napsal, že činnost lobbistů zastupujících cizí mocnosti přispívá k postupné erozi důvěryhodnosti a vlivu Spojených států ve světě. V článku z počátku září New York Times odhalily, že cizí vlády dnes k ovlivňování  politiky Washingtonu používají i americké think tanky. V některých případech by think tanky podle deníku mohly překračovat zákon z roku 1938 ukládající cizím agentům, aby se registrovali u ministerstva spravedlnosti.

Je snadné kritizovat Čechy za to, že svoji zahraniční politiku prodávají tomu, kdo nabídne nejvíc, ať jsou to Rusové, anebo Číňané. Nedávno jsme se toho dotkli ve Final Wordu. Je ale také spravedlivé zdůraznit, že v tom Češi zdaleka nejsou jediní.

Článek původně vyšel v anglickém znění v placeném zpravodaji Friday Edition.