Henry Kissinger se zítra dožívá 100 let. Dnešní text je překladem části analýzy z deníku New York Times z 21. srpna 1973, která pojednává o vlivu sovětské invaze v roce 1968 na politiku Kissingera a Richarda Nixona vůči Číně.

Lze uvést pádné argumenty, že nejhlubší dopad invaze do Československa se odehrál v Pekingu, kde Mao Ce-tung a Čou En-laj považovali sovětskou invazi do Prahy za cvičný manévr pro plánovanou invazi do Číny a že klid a nečinnost, s nimiž většina světa přijala kroky Moskvy vůči Československu, inspirovaly historickou změnu kurzu v Číně.

Velká proletářská kulturní revoluce, která tehdy Čínu rozvrátila, byla rychle ukončena a začala nová éra práva, pořádku a rychlého hospodářského rozvoje. Čína byla v roce 1968 do značné míry izolována od zbytku světa. Dnes má formální diplomatické vztahy s desítkami zemí a čínský delegát zastupuje Mao Ce-tunga v Radě bezpečnosti OSN.

Ještě osudovější bylo ukončení starého washingtonsko-pekingského rozkolu. Nejprve Henry Kissinger a poté Richard Nixon odjeli do Pekingu a dvě desetiletí trvající hořké nepřátelství brzy ustoupilo projevům trvalého přátelství a spolupráce. V podstatě byla položena politická základna pro možné budoucí čínsko-americké spojenectví proti Sovětskému svazu.

Díváme-li se na situaci z pohledu pěti let poté, jeví se brutální sovětské znovudobytí Československa jako drobná páka, která pohnula mezinárodní rovnováhou sil drastičtěji než cokoli, co se stalo od konce čtyřicátých let. A když se strategičtí plánovači v Moskvě dívají na tyto důsledky své invaze z roku 1968, bylo by překvapivé, kdyby někteří z nich nelitovali a nepřáli si, aby byla použita jiná, méně tvrdá taktika k omezení dubčekovské demokratické nákazy.