Nové anglické vydání textu Milana Kundery z roku 1985 obsahuje jeho definice 89 slov a nese tentýž název. (Celý název knihy v angličtině zní 89 Words followed by Prague, A Disappearing Poem.) Z 89 slov jsme vybrali dvě, která jsme přeložili do češtiny.

STŘEDNÍ EVROPA. Sedmnácté století: obrovská síla baroka dala této multinárodnostní oblasti bez jasného centra, s pohyblivými a nedefinovatelnými hranicemi, určitou kulturní jednotu. Přetrvávající stín barokního katolicismu se táhl až do osmnáctého století: žádný Voltaire, žádný Fielding. V hierarchii umění to byla právě hudba, která stoupala na vrchol. Od Haydna (a až do Schoenberga a Bartóka) bylo toto gravitační centrum evropské hudby. Devatenácté století: několik mistrovských básníků, avšak žádný Flaubert; Biedermeier: závoj idyly přehozený přes realitu. Ve dvacátém století revolta. Velcí myslitelé (Freud, romanopisci) znovu přehodnotili to, co po staletí bylo neznámé a nepochopené: racionální, demystifikující luciditu; význam reálna; román. Jejich revolta byla pravým opakem francouzského modernismu – byla iracionální, antirealistická, lyrická. (To způsobilo mnoho nedorozumění.) Mount Rushmore největších středoevropských romanopisců zahrnuje Kafku, Haška, Musila, Brocha a Gombrowicze, které spojuje averze k romantismu; láska k předbalzacovskému románu a k libertinskému duchu (Broch interpretoval kýč jako spiknutí monogamních puritánů proti osvícenství); pohrdání historií a oslavování budoucnosti; a modernismus, který ležel mimo iluze avantgardy.

Zničení říše, následované kulturní marginalizací Rakouska a politickou neexistencí jeho ostatních zemí po roce 1945, učinilo ze střední Evropy předzvěst, zrcadlo nastavené možnému osudu Evropy, laboratoř soumraku.

ČESKOSLOVENSKO. Ve svých románech nikdy nepoužívám slovo „Československo“, i když se většina z nich odehrává právě tam. Tato složenina je příliš mladá (vznikla v roce 1918), nemá kořeny sahající hluboko do minulosti, postrádá krásu a prozrazuje nesourodý a absurdně mladý charakter (neprověřený časem) toho, co se snaží pojmenovat. I když je možné na základě tak chabého slova vytvořit národ (a učinit tak záměrně), nelze o něm napsat román. Proto vždycky používám slovo „Čechy“, starý výraz pro tento národ. Z hlediska politické geografie to není úplně správné (moji překladatelé z toho občas šílí), ale z poetického hlediska je to jediná možnost.