Alexej Navalnyj si ve svých posmrtně vydaných memoárech Patriot, které zatím nebyly přeloženy do češtiny, stěžuje na pomalé zlepšování životní úrovně v Rusku.

Nemělo by se srovnávat, jak jsme na tom byli v roce 1990, a jak jsme na tom teď, ale jak se máme nyní a kde bychom mohli být, kdybychom rostli jen průměrným světovým tempem. Snadno bychom dosáhli toho, čeho, jak jsme sledovali, dosáhlo Československo, východní Německo, Čína a Jižní Korea. To je srovnání, z něhož můžeme být akorát tak smutní.

Nejde o nějaké abstraktní cvičení, ale třicet let našeho života. A bůhví, kolik takových ztracených a ukradených let nás ještě čeká. Dokud bude Putinova parta u moci, budeme počítat promarněné příležitosti a všímat si toho, jak nás ostatní země předběhly v HDP na obyvatele a jak nás v průměrném národním příjmu předstihli ti, na které jsme vždy pohlíželi sdespektem, jako na o něco málo lepší žebráky.

Proč to nevyšlo? Co Poláci a Češi dokážou rozlousknout, a my ne? Mám přímou odpověď, a i když technicky vzato je to odpověď na otázku položením dalších otázek, pomáhá to všemu zapadnout na své místo: Stal se architekt polských reforem Leszek Balcerowicz multimilionářem jako náš Anatolij Čubajs? Koupila rodina Václava Havla, českého postkomunistického vůdce, dům za 15 milionů dolarů na „Ostrově milionářů“ Svatého Bartoloměje a má další majetek v hodnotě stovek milionů? Jak je možné, že v Rusku téměř všichni mladí demokraté, reformátoři a zastánci volného trhu 90. let pohádkově zbohatli, zatímco převlékli kabáty a stali se konzervativními pilíři státu? Ostatně v Estonsku, Maďarsku, na Slovensku nebo v Německu se nic takového nestalo.